Jemnička – vlak do minulosti či do budoucnosti?
V poklidné letní atmosféře venkovského regionu nebývá jednoduché odpovědět na otázku: „Povídej, tak co u vás nového…?“ Obyvatelé obcí v okolí tratě do Jemnice letos odpověď promýšlet nemuseli. Stejně tak, jako jejich předci před sto patnácti lety mohli opět s radostí zvolat: „Přijel k nám vlak!“ Po půlroce nejistot se povedlo alespoň na čas vrátit na Jemničku osobní dopravu. Červenobílý motoráček provozovaný pod hlavičkou společnosti Jindřichohradecké místní dráhy, působil jako zjevení. Každý víkendový den tři spoje tam a tři spoje zpět. A personál vláčku se jen usmíval, neboť na každý spoj prodal v průměru přes dvacet jízdenek. Usmívali se i cestující, neboť věděli, že s jízdenkou je spojena třeba prohlídka zámku, či sleva do restaurace nebo osvěžení na koupališti. To, co občas vídáme na jiných tratích, kde strojvedoucí s průvodčím skutečně vozí jen vzduch, se zde nestávalo. Přitom ve vlaku bylo možno potkat nejenom výletníky, ale i zcela běžné cestující jedoucí z práce, na chatu, či za známými na návštěvu. Idylické atmosféře však předcházely chmurné vyhlídky.
„Tak nám zrušili vlak!“ – konstatovali v prvních lednových dnech mnozí se smutkem v očích. „Co naděláš, pokrok nezastavíš!“ - ironicky dodávali, startujíce promrzlá auta, či nastupujíce do přeplněného autobusu. Pokrok, který v roce 1896 se železnicí od Moravských Budějovic do Jemnice přišel, si to bez jakékoli diskuze namířil zpět. Jenže ještě než stačily zreznout koleje, mnozí tušili, že kdesi „nahoře“ došlo ke špatnému rozhodnutí. Vždyť některé vlaky jezdily plné! A že by roční náklady na provoz skutečně činily 12 mil. Kč? To by ta trať musela být pozlacená! Již o pár dní později byla obnovena do Jemnice nákladní doprava a Drážní úřad v souladu se zákonem zamítl žádost vlastníka – Správy železniční dopravní cesty - o zastavení veřejné
dopravy z důvodu trvajícího veřejného zájmu. Jenže toto rozhodnutí osobní vlaky do Jemnice nevrátilo. Když šetřit, tak rovnou zrušit! Jemnička se tak stala obětí nejjednoduššího řešení. Bez solidních analýz potřeb regionu, bez reálných propočtů finančních nákladů, bez připuštění možnosti konkurenčního prostředí, bez sladění s autobusovými linkami bylo osm párů vlaků prostě škrtnuto. A kdo tvrdí, že se postaral o odpovídající dopravní obslužnost, ať si zkusí atmosféru přecpaného autobusu, či ať se zkusí bez auta do Jemnice o víkendu vůbec dostat.
Jemnička nebyla jediná takto postižená trať, ale bezkoncepčnost a nesmyslnost, s jakou byla odpovědnými odepsána, zvedla vlnu protestů. Politická podpora zastupitelstev Moravských Budějovic a Jemnice na obnovení osobní dopravy vyústila v jinde neobvyklou událost – solidarita zastupitelů obcí obou mikroregionů a vstřícnost některých podnikatelských subjektů umožnila shromáždit potřebné finanční prostředky na alespoň víkendový provoz o prázdninách. Přitom vůbec nebylo jisté, zda o vlaky bude vůbec zájem. Slušná obsazenost červenobílého motoráčku sice nepřesvědčila odpovědné politiky na kraji, že má smysl s novým jízdním řádem objednat na Jemničce pravidelnou osobní dopravu, ale odvaha zastupitelů přesto přinesla ovoce. V době psaní tohoto článku ještě nejsou k dispozici finanční výsledky celé akce, ale zběžné propočty ukazují, že veřejnou dopravu lze na Jemničce provozovat s mnohem nižšími náklady, než byly uváděny v oficiálních výpočtech odůvodňujících údajnou nerentabilnost této trati. A v témže duchu se nese vyjádření nového ministra dopravy – tratě původně navržené ke zrušení budou nabídnuty k převodu či odprodeji. Podmínky převodu a následného provozování budou ještě předmětem jednání, ale každému je jasné, že jde o veřejný statek, u kterého je žádoucí, aby pokud možno zůstal ve vlastnictví veřejných institucí. Zda to budou obce, či svazky obcí, bude záležet na konkrétních podmínkách té které tratě. Příklady takto fungujících tratí již naštěstí máme k dispozici.
Čeká nás nelehká diskuze, ve které bude dobré mít v základních věcech jasno. Předně – je jisté, že žádná veřejná doprava – kromě některých, zejména dálkových linek – nikdy nebyla a nebude zisková. Síťové pokrytí veřejné dopravy byl vždy ztrátový podnik, který se bez daňových úlev a později dotací neobešel. Hodnota lokálek je v tom, že přinášejí jiný druh dopravy, čímž přispívají ke zvýšení kvality života v regionu. Bez přerozdělování se neobejdou, podobně jako jiné veřejné statky – školství, zdravotnictví, kultura. Jemnička má šanci být v kladných číslech, pokud s jejím převodem bude dojde k alespoň částečnému přerozdělení stávajících dotačních zdrojů.
„Prosím vás, vždyť dnes už má každý auto!“ Nemá. A nejsou to jen studenti a důchodci, kteří jsou každodenními uživateli veřejné dopravy. Auto se stává přítěží nejen při cestě do Prahy, ale i při cestě do okresního města. Běžně už i ve Znojmě či Třebíči objíždíme ulice s bezradností, kde zaparkovat. Železnice se opět ve vyspělých státech dostává do popředí. Zdánlivá neefektivita železnice je způsobena deformací finančních nákladů na silniční dopravu. Pro srovnání nám blízké – jen za průjezd po šestikilometrovém moravskobudějovickém obchvatu (7 tis. aut denně) by bylo třeba za každé auto po dobu dvaceti let platit 25 Kč, aby se tato stavba za 1,3 miliard Kč zaplatila! Což se evidentně neděje. Kdo zaplatí ročně přes půl miliardy korun do krajského rozpočtu Vysočiny na opravy silnic II. a III. třídy? My všichni, ať jezdíme, či sedíme doma! Jistěže tuto „neefektivitu“ my nevyřešíme, ale je dobré o tom vědět, až budeme rozhodovat o tom, co vyřešit můžeme.
Ano, silnice potřebujeme, ale při pozorném počítání a s vědomím nevyčíslitelného přínosu železniční dopravy ke kvalitě životního (tedy našeho!) prostředí vychází, že všude, kde je to možné, by měl ve veřejné dopravě dostat přednost vlak. Autobusové linky pak nechat, ať obslouží místa v obcích mimo trať. Nejenom města touží po pěších zónách. I lidé v malých obcích vítají, když centrem projíždí co nejméně těžké dopravy – tedy i autobusů. Nejen kvůli hluku a prašnosti, ale i kvůli bezpečnosti. Pokud je tedy jiná možnost, těch pár kroků na nádraží (u nás ne víc jak 7 minut chůze z centra obcí!) za lepší prostředí určitě stojí. Jde totiž i o estetickou stránku věci - schválně - zkusme si někdy odmyslet veškerá auta z ulic, kolik bychom najednou měli prostoru! A před barokním kostelem na obecní návsi se jistě bude lépe vyjímat lavička, než parkující autobus.
Jaksi podvědomě tušíme, že by bylo dobré zvolnit tempo, přestat se hnát za spotřebou a víc než o pokroku přemýšlet o skromnosti. Naštěstí dorůstá generace, která se ve škole učí nejen o třídění odpadu, ale dokáže dobře rozpoznat procesy vedoucí ke kvalitnějšímu a trvale udržitelnému způsobu života. Nic jiného jí taky v rozpadávajícím se světě současných jistot nezbude. "Jedu vlakem, protože je to pohodlnější, mám víc místa, víc klidu, můžeme si sednout proti sobě. A je to ekologické. A je to prostě hezčí." – odpoví na dotaz, proč místo rychlejšího autobusu volí vlak. Hlavně pro ně by měla Jemnička zůstat funkční, neboť dokážou ocenit, co my už skoro zapomněli.
Kromě spokojených cestujících přivezl červenobílý motoráček ještě jednu důležitou zprávu: Při volbě do našich obecních zastupitelstev jsme nesáhli úplně vedle. Zvolil jsme ty, kteří se dokážou nejen postavit za nás, ale i za výše popsané – za principy, které nejdou jen tak jednoduše vyčíslit penězi. A to je dobře bez ohledu na to, zda vlakem jezdíme, či nikoli.
Martin Kouřil – Spolek pro veřejnou dopravu na jihozápadní Moravě
(14.9.2011)